tvoří rozsáhlé území, které etnograficky spojuje území Česka, Polska i Slovenska.
Největší část Velkého Lašska tvoří Slezsko, jak české, tak polské,
na české straně pak až k horám Radhošťským zvané Moravské Lašsko,
v Polsku pak jižní pohraničí kolem slovenské hranice až k Bieszadám,
na Slovensku příhraniční oblasti sousedící s Českem (Kysuce), a také s Polskem
- od Hrčavy přes Oravu k Vysokým Tatrám, dále na východ až téměř k hranicím Ukrajiny.
Toto území bylo v dávné minulosti nazýváno Peršany Lachistanem,
byzantskými letopisci (Konstantin Porfyrogentos) Bílou Chorvacií,
která se rozkládala od západních Krkonoš až k Sanu.
Všude tam má i dnes lidová kultura určitý okruh společných znaků,
které jsou patrny zejména v nářečí a v hudbě.
Píseň vzniká na slově, vliv lašské mluvy se projevil v písních.
Nepravidelná stavba, střídání dvoutaktí s trojtaktím, staré církevní tóniny
- toto vše je pro rodokmen lašských písní příznačné.
Odlišují se tak od muziky slovenské, polské, z moravského Valašska i z moravské Hané.
Z hlediska především jazykového nebylo obyvatelstvo
těchto krajin ještě v 9. a 10. století ani české, polské či slovenské.
Lachové (Lechové, Ljaši) byli obyvatelé neobdělané země (lada, ljachy, lahy, ljechy),
kteří se živili lovem a především pastevectvím.
Původ jména lze také najít v řeckém lex, t.j. obránce, strážce,
nebo ve východní formě lach, lah(Allah) - pastýř, ochránce stáda.
Je to etnický a hlavně hospodářský znak, který napovídá o velmi pradávném společném původu
Lachů, Valachů, Vlachů, Kustovlachů
a jiných pastevců staré Evropy, kteří však byli asimilováni indoevropským lidem.
Valaši především živlem hornouherským
- Slováky i Maďary, na Moravětéž Hanáky a Moravskými Slováky.
Laši naopak splynuli s Bílými Chorváty, později byli ovlivněni Moravany, Polany,
živlem českým, německým, i slovenským.
Z pohledu etnografického Lašsko v Česku rozlišujeme dvojí:
Moravské a Slezské,
z pohledu hospodářského: nížinné a horalské.
Moravské Lašsko, oblast etnograficky pestřejší a národnostně málo diferencovaná,
je na severozápadě lemována řekou Odrou, na východě Ostravicí.
Jihovýchodní hranicí je hřeben Zadních hor - od Konečné až k Trojačce u Bumbálky.
Jihozápadní stranu území lemuje hřeben Radhošťských hor,
přes Pindulu hřebenem Hodslavských vrchů dolů přes Hostašovice
a Starojickou Lhotu k Jeseníku n.O.
Přirozenými kulturními centry Moravského Lašska byla města
Brušperk, Frenštát, Místek, Moravská Ostrava a Příbor.
Slezské Lašsko, region etnograficky chudší a národnostně složitější,
na severozápadě pokračuje po levém břehu Odry k Pustějovu, Studénce,
ke Klimkovicím, přes Porubu kolem Slezské Ostravy
k Vrbicím a Heřmanicím, zaujímá okolí Bohumína, Orlové až ku Karviné.
Přes Louky vede Stonavou k Albrechticím,
stáčí se přes Domaslavice k Tošanovicím, hřebenem Prašivé k Malému polomu,
odtamtud po slovenské hranici ke Konečné.
Kulturními centry byla města Frýdek, Frýdlant a Slezská Ostrava.
Přes určité rozdíly v zachování lidové kultury Moravského a Slezského Lašska
pojímáme tento region do jednoho celku,
který vyrůstal ze společných kořenů.
"Moravskoslezské Lašsko" zahrnuje původní obyvatelstvo nížin, podhůří i hor.
Rolníky, řemeslníky, pasekáře i salašníky.
Kulturní dědictví lidu, kterého spojuje nejen jazyk,
písně, tance, výtvarný projev, ale také jeden genius loci.
(Dle Zdeny Vachové, L. P. 1993)
